Zahrady duše

Při putování do Santiaga de Compostela jsme v Samosu nenašli místo na přespání. Unavení a zničení jsme seděli na zemi a vyčerpáním se nám chtělo brečet. Blížil se večer a my už se smiřovali s tím, že se vyspíme někde u cesty. Potřebovali jsme si odpočinout před další cestou a nemělo cenu se vyčerpávat hledáním ubytování. Kdosi zavelel abychom vstali a vydali se na další cestu, když na nás zavolal kněz, který putoval s námi. Tvářil se tajuplně a v jeho očích hořelo nadšení. Dlouho nás napínal a pak zašeptal: "Našel jsem nám spaní. V klášteře."

"Tam je ale plno, už jsme se ptali," odbyl ho jeden z unavených přátel. 

"Ne v ubytovně. V klauzuře," zaševelil a uculil se. 

Podívala jsem se na přísnou, šedou architekturu nedostupného kláštera, který připomínal spíš nějakou z Tolkienových vizí neexistujících světů a zeptala se: "Není to náhodou mužský klášter?"

"Jo, jasně," zněla nadšená odpověď a já si povzdechla: "Takže jsi našel ubytování pro chlapy. Holky budou spát na zemi..."

"Ne, neboj se. Můžou tam přespat i holky. Všechno jsem domluvil. Ale musíme tam přijít po setmění, být tiše a ráno vstát před svítáním. Bude to skvělé!"

Občas se vracím v myšlenkách do kláštera San Xulián a otevírám potichu okno, za kterým se zelená rajský dvůr, osázený stromy a trávníky, lemovanými pečlivě zastřiženými živými ploty. Spala jsem v cele svatého Laurencia, kde nesvítilo světlo a v noci se s hrůzou plížila do sprch, s utkvělou představou, že narazím na nějakého nebohého celibátního benediktina, který mě bude považovat za zjevení pekelné. Nic zvláštního se ale nestalo, jen jsme se vyspali a ráno se proplížili ven. Ta noc ale měla podivuhodné kouzlo. Chuť zakázaného dobrodružství a vůni, která se vznášela nad ztichlou klášterní zahradou. 

Mám ráda rajské dvory, klášterní zahrady, pravidelné čtverce, upravované k dokonalosti, meditativní prostory, ve kterých má člověk tendenci šeptat a usmívat se. Jako by klášterní zahrady obsahovaly svou vlastní magii, sevřenou vznešenými arkádami a náručí budov klášterů. Klášterní zahrady pro mě představují místa, kde i architekt mohl spočinout a přestat si hrát se symboly a formami jen proto, aby na chvíli mohl sledovat chvění lístků růží a vdechovat vůni rozmarýnu. I neudržované klášterní zahrady mám ráda, trochu zpustlé a neformální. Takový byl roky i rajský dvůr kláštera sv. Tomáše na Malé Straně, do kterého jsem chodívala hodně let prakticky denně. Sedávala jsem ráda na okraji studny a dívala se na stařičké tisy. Nad hlavou čtverec měnící se oblohy, vykrojený zdmi kláštera a ticho všude okolo. 

Vzpomínám i na vůni zahrady trapistického kláštera San Isidro u španělské Palencie, kam jsme přijeli zrovna v okamžiku, kdy jeden z mnichů stříhal cypřiše. Intenzita jejich vůně byla tak silná, že se mi z ní točila hlava. Mám ji spojenou s hrobem dnes už svatého Rafaela Arnaize a jeho zasněného pohledu do hloubky vlastní kontemplace. 

A v dobách, kdy ještě na Mont Saint Michel v Normandii nestály nekonečné fronty turistů, jsem usedla v místní zahradě, zdvihla oči k té zlaté soše archanděla Michaela, chvíli spočívala a pak se zeptala manžela: "Nemohla bych tu zůstat navěky? Jen tak sedět a dívat se kolem sebe." Klášterní zahrady vás dokážou připoutat a našeptat vám, že jste doma...

Člověk nemusí být věřící, aby pocítil uprostřed kláštera klid a výzvu ke ztišení, k zahození všeho, co si s sebou denně vleče jako balvan. Klášter nabízí odpoutání od starostí a dává prostor našim vnitřním křídlům, aby se rozvinula a zabrala. Let vzhůru je omamný. Stejně jako vůně květin v zahradách. 

Nedávno jsem si potřebovala nutně odpočinout a odešla na pár dní do hradčanské Fortny. Znovu jsem se vrátila v myšlenkách do té noci v klauzuře španělského kláštera. Vzpomínka se vrátila i s vůněmi a blahodárným uklidněním emocí i myšlenek. Seděla jsem v zahradě, dívala se, jak déšť rozechvívá hladinu nádrže uprostřed vší té zeleně a neexistovalo nic, co bych ještě k životu potřebovala. Stala jsem se jednou z rostlin, zapustila kořeny a přitiskla záda k prohřáté stěně. Je jedno, jestli člověk pochopí sebe sama pod stromem bódhi nebo v klášterní zahradě. Důležité je to zastavení v běhu skrz život do neznáma.