Zahrady spatřené

 Díl 1. Skotská paleta 

Taky nakukujete lidem do zahrad a rádi zapředete hovor se zahradníky? Dělávám to. Nejen proto, že mě zajímá, co pěstují, ale vždycky mě zajímali lidé jako takoví, zvlášť lidé, stojící uprostřed toho, co milují. Baví mě ten uvolněný pokec o hnojivech a půdě, drobné rady a plaché úsměvy lidí ze zahrad. A nebaví mě zahrady, vytvářené architekty, opečované zahradnickými firmami, zahrady, nedotýkané svými majiteli. Líbí se mi, když za záhony mrkve a pórku uvidím třeba starou, mohutnou růži a dozvím se, že ji: "Sázela babička, to jsem byl kluk. Furt to roste, i když se o to nestarám." Nebo se ráda bavím s výpravčími, kteří pečují o ty minizahrádky na nádražích. "Máme to tu pro radost. Sem nic moc nejezdí." V malých rozhovorech s lidmi je něco čapkovského v nás, touha poznat lidi jinde a jinak než na sociálních sítích. 

Mám ráda úžasné, rozvrkočené zahrádky jižní Francie, i velmi, velmi užitkové zahrady v Bretani, rozčepýřené zahrádečky italské, naprosto chaotické zahrady španělské, systém "ať to roste", praktikovaný na Kanárských ostrovech i přísnou dokonalost zahrad rakouských. 

Nedávno jsem byla ve Skotsku a teprve tady pochopila, proč se o Británii mluví jako o historicky nejkultivovanější zemi, tedy co se týče kultivace půdy... vlastně i obyvatel, ale to je jiný příběh. 

Ty zahrady! Neuvěřitelná pestrost druhů, variant, barev a tvarů. Skotští zahradníci jsou mistři nálad. Většina zahrad vypadá na první pohled tak trochu neupraveně, ale je to klam, mistrně ukrytý klam, který má zmást oko laika. Ve skutečnosti Skot přesně ví, co a jak zasadit, ve své mysli, šlechtěné stovkami let zahradničení, nevidí malou rostlinu, ale vzrostlý výsledek, který musí kompozičně ladit s fasádou domu, oprýskanou lavičkou i letitými pelargoniemi, ledabyle umístěnými u vchodu. 

Každý detail je promýšlen dlouho, viděla jsem Skoty nakupovat v zahradnictví a bylo mi jasné, že ladí valéry barev, kontrasty listů, výšku i rozložitost toho, co nakupují. V zahradách pak nesází rostliny, ale ladí valéry, vytvářejí rafinované kompozice, tvořené bílým závojem šateru vpředu, dotknutého ladnými stvoly světle modré levandule, obklopené fialovými skvrnami kakostů a nad tu impresionistickou pohádku vystaví zpola zahalenou růži, který svými plnými, růžovými květy dodává celé scenérii nostalgický ráz. Samozřejmě nesmí chybět lavička, trochu oprýskaná, stará a taky zídka z kamenů porostlých mechem. 

Nebo modře natřené okenní rámy kamenného domku vyladí s trsem oranžových máků a nezbytnou levandulí v pozadí. Bílou lavičku obklopí temně modrým barvínkem, který se kolem ní vine a těžkými těly bohyšek. Krvavě rudé pelargónie jen tak mimochodem umístí do starého vědra, které obepíná věnec obrovských keřů sněžně bílých hortenzií. Hortenzie jsou vůbec neuvěřitelnou dominantou skotských zahrad. 

Samostatnou oblastí skotské obsese jsou samozřejmě trávníky. Všimli jste si, že ve Skotsku prostě nejsou krtince? Nikde, věřte mi, hledala jsem je pečlivě. Tedy nikde, kde existují zahrady. Mám pocit, že krtci prostě respektují zákaz vstupu pod trávníky. 

Botanické zahrady? Jsou k pláči nádherně udržované. Trochu divočejší než zahrady soukromé, se vzrostlými, stoletými stromy, zakomponovanými mezi dokonale vytvářené záhony. 

Skoti neholdují zeleninovým záhonům, ale milují květiny. Viděla jsem zahradu, kterou tvořily prakticky jen dva obří fuchsiové keře, plné fialovobílých zvonečků. 

A pak jsou tu ještě živé ploty. Ve Skotsku dokážou živý plot vytvořit z čehokoliv. A vždycky to bude dokonale udržované. Viděla jsem živý plot z bobkovišní, který se táhl podél cesty několik stovek metrů do dálky a minimálně čtyři metry do výšky. Tu hradbu nenarušoval jediný vyčnívající lísteček. Živé ploty jsou kult. 

Vzhledem k tomu, že katolické kostely neměly příliš pěkné kostely ani zahrady, zvažovala jsem konverzi ke skotské církvi, protože farní zahrady jsou tu mimořádné. Určitě získávají nové dušičky skrz zahradničení. 

Do deníku jsem si zapsala: "Když Skot něco sází, ví, že už se nedočká výsledku. Neuvidí obří rododendron, který vyplnil třetinu zahrady. On sází pro budoucí generace. Ví, že ony strnou úžasem nad jeho vizí. A ti budoucí lidé si vizí svých předků váží. Nechávají staré rostliny růst. Je v tom ohromné poselství." Při pohledu na seznamy padlých Skotů v první světové válce se mi tento národní rys propojil do závěru, že je úžasné, tvořit budoucnost bez ohledu na vlastní pohodlí, na vlastní chtění. 

Skotské zahrady jsou tu pro ty, kteří se ještě nenarodili.