Zahrada čisté víry (Garbage City)

 

Slunce zapadá a já stojím v riwáqu mešity Ahmada ibn Túlúna. Dívám se na liduprázdné nádvoří a polykám slzy. Snažím se uklidnit, urovnat zmatek v hlavě. Kdyby mi před pár dny někdo řekl, že budu duchovní oporu hledat ve ztichlé mešitě, hodně by mě pobavil. Něco se změnilo, vlastně možná víc, než bych si přála. Do Káhiry jsem rozhodně nepřijela hledat odpovědi na otázku své existence, lidskosti, víry a tolerance. Přijela jsem se přece podívat na památky, prostudovat Džoserovu pyramidu, splnit si dětské sny o archeologii. Tak proč tu stojím, sleduji, jak večerní vánek rozhoupává lampy, zavěšené u stropu a snažím se uklidnit dech?

Do Káhiry jsme s manželem opravdu odjeli odpočívat, ale už od počátku jsme nahlédli trochu za roh, do jiných míst, která turisté míjejí. Vždycky to tak děláme a tady jsme mohli využít skvělého průvodce Petra, fotografa, který Káhiru zná a miluje. Prvním místem, kam nás vzal, byla mešita. Přiznávám, když jsem do ní vstupovala a zouvala se, všechny moje předsudky se mi šklebily v mozku. Byl pátek, sváteční den a mešitu zvolna plnili lidé. Už tam do mě něco šťouchlo, nějaké nevyslovitelné cosi, které naznačovalo, že tohle nebude běžná dovolená. Následná procházka po chudé islámské Káhiře, se zborcenými domy, které po zemětřesení nikdo neodklidil a s pronikavými pachy hniloby, výkalů, koření, parfémů, i motorů, byla hodně silná. Měla jsem o čem přemýšlet. Nicméně v dalších dnech jsme si plnili sny, trávili hodiny v muzeích, studovali koptské umění. Ještě jsme nebyli v Gíze, trochu nás odpuzovala představa davů turistů, kterým jsme se zatím docela úspěšně vyhýbali. Nakonec byla Gíza naplánovaná na sobotu, poslední den před odjezdem. V pátek pro nás Petr plánoval překvapení.

Už jsme věděli o neutěšeném systému nakládání s odpadem v Káhiře, ostatně, těch odpadků v ulicích, které mnohdy zahlcují celé chodníky a všechny proluky nebo neobydlené domy, si nešlo nevšimnout. Věděli jsme i o zabbalínech, lidech, kteří žijí v části Káhiry, nazývané Garbage City. O tom, že pomáhají Káhiře vypořádat se s tunami odpadu, který odvážejí a třídí. Věděla jsem i to, že jsou křesťané, většinou Koptové. O tom všem nám Petr vyprávěl, když jsem mu líčila své nadšení z koptské čtvrti. To, že zamíříme právě do Garbage City, nám řekl ve chvíli, kdy přijel Uber. V duchu jsem se děsila. Ne protože bych se bála nepříjemných pohledů na slum, v Káhiře už jsme viděli leccos, ale, po pravdě, vadí mi tenhle druh turistiky. Poverty tourism rozhodně nekoresponduje s mým vnitřním nastavením. Byli jsme ale ujištění, že odpadková čtvrť není náš cíl, že uvidíme i něco jiného. To mě uklidňovalo.

Uber nás dovezl před město, tam jsme museli přestoupit do taxíku, který se nebál projet skrz. Shodou náhod (a byla to náhoda?) jsme zastavili u otřískaného taxi, které řídil podsaditý, dobrácký Aiman, Petrův známý. Mohli jsme vyjet do útrob zapáchající příšery…

Garbage City. Vlastně asi neumím popsat ten kaleidoskop vjemů. Ale když jsme do něj vjížděli, viděla jsem něco jiného než na zpáteční cestě. Na cestě do nitra čtvrti jsem viděla přesně to, co by viděl jakýkoli turista. Špínu. Navršené odpadky. Odrané lidi, přehrabující stovky pytlů a třídící papír od kovu a zbytků. Omlácené, rozpadající se domy, chudobu, hnus. A všude, všude svaté obrazy, kýčovité barvotisky madonek, Ježíšů a andělů. Nemohla jsem fotit, nešlo to. Udělala jsem přesně to, co dělá celá naše společnost, zavírala jsem oči. S každým otevřením byl pohled ven z auta děsivější, nedal se unést. Nadávala jsem si za to, že jsem nezůstala tam dole, v Káhiře, která má sice do krásy daleko, ale přeci jen není tak hrůzostrašná. V tu chvíli jsem netušila, že cestou zpátky uvidím stejná místa úplně jinak. Ale o tom později.

Když se zdálo, že už nepůjde pohled na hory odpadu snést, před námi se objevila skalní stěna s reliéfem Svaté rodiny. A upravená silnice, stromy, prozářená plocha, plná hrajících si, dovádějících dětí. Prudký střih, tak překvapivý, nečekaný. Nad námi se do výšky zdvíhaly stěny hory Mokattam, pokryté reliéfy. Vítal nás monumentální žehnající Kristus.

Když Dante vyšel z Očistce a uviděl Beatrici, nemohl být překvapenější než my. Vystoupili jsme v upraveném světě, plném dětského smíchu, slunečních paprsků, štěbetání spokojených hlasů. A pod námi se rozprostíral monumentální amfiteátr skalního chrámu. Mířila jsem k němu jako ve snu, nemohla jsem uvěřit tomu, že nespím.

Všude byly děti, úplně všude. Rozdováděné, pištící, smějící se. Spousta školních skupin, vedených trpělivými učiteli. Děti scházely dolů, k centru amfiteátru, kde jim učitelé vyprávěli o historii Mokattamu a o muži, za kterým všichni směřovali, o svatém Šimonu Koželuhovi.

Stařec, který podle pověstí žil v 10. století, nás vítal v nitru skalního chrámu. Jednooký muž, zobrazovaný jako chudý poutník, něčím připomínal našeho svatého Prokopa a působil jinak než ostatní koptští svatí. Dívala jsem se na jeho zobrazení a lovila v mobilu detaily jeho pověsti. Příběh o muži, který šil boty a když jednou uviděl ladnou nohu zákaznice, vypíchl si oko, nezněl zrovna duchovně a lákavě. A příběh o tom, jak Šimon pohnul horou Mokattam zase zněl jako běžné zbožné vyprávění z desátého století. Nicméně… několikrát jsem se vrátila a dívala se do tváře, ze které mi pohled oplácelo jedno vidoucí oko.

Děti se melodicky modlily k Šimonovi, zjevně tu byli jen křesťanští školáci, vlastně jsem si do té chvíle neuvědomila, že děvčata nemají zahalené vlasy. Nakažlivý byl jejich smích, nikdo je neokřikoval, nikomu nevadilo, že v chrámě dovádějí a křičí. Hrály si i nad chrámem na nevelkém centrálním náměstí a u dalších skalních kostelů, které jsme postupně prošli. Všude nás provázely obří reliéfy a sochy Mariusze Dybicha, o kterém jsem se teprve později dozvěděla, že jednoho dne přišel a už zůstal. Oženil se s místní ženou a začal tvořit sochy. Protože ho sem přivedl Bůh. Ještě před pár dny bych se nad tím pousmála. Před pár dny…

Ty chrámy nejsou umělecké pokladnice, spíš naivistické, lidové stavby, svébytné, jiné, podivné. Ale v ten den a tu chvíli mi přišly nádherné. Protože tak ostře kontrastovaly s tím, čím jsme projeli. Ještě jsme vystoupali okolo fotbalových hřišť na vyhlídku a shlíželi na Garbage City pod sebou. Sdíleli jsme stejné pocity a rozebírali život zabbalínů, jejich motivaci i heroické úsilí. Byl čas se vrátit a znovu projet odpadkovou čtvrtí. Aiman už na nás čekal.

Tentokrát jsem se dívala a přemýšlela. Pořád jsem viděla tu jednookou tvář Šimona Koželuha. Zdálo se mi, že stařec něco říká. Ale co?

Auto projíždělo užšími a užšími ulicemi, zavalenými odpadky. V jedné z křižovatek se nedalo jet dál, tvrdohlavý oslík zastavil provoz a my tak zůstali utopení v přítmí strašných ulic. Aiman si povídal s Petrem, vysvětloval, jak zdejší lidé třídí, jak funguje výkup jednotlivých surovin a já si teprve v tu chvíli uvědomila, že i on je zabbalín. I on je koptský křesťan, který tu žije. Vysvětloval nám, jak funguje jeho svět a pak ho napadlo zastavit v jedné z ulic. „Máme jít s ním,“ vyzval nás Petr a mně se zhoupnul žaludek. Dobře, projet tím vším, to zvládnu, ale vystoupit ven? Na to nemám.

Dveře auta jsem otevírala neochotně a do rozměklé břečky v ulici vstupovala s odporem. Ovanula nás směsice intenzivních pachů, stáčely se k nám tázavé oči lidí. Aiman mířil k jednomu z domů a pak znovu střih…

Stála jsem v malé aule, ze které stoupalo naleštěné schodiště z černé žuly, lemované nerezovým zábradlím. V aule se setkávali lidé, mladí, staří, všichni usměvaví a čistí. Vystoupali jsme po schodech a stanuli v kostele. Voněl vzpomínkou nedávné mše, na každém sloupu byla přimontovaná obrazovka, aby bohoslužbu viděli i ti, kteří zůstanou vzadu. Na zemi ležely koberce a všechno kolem nás dýchalo milou úpravností. Nad presbytářem se zdvíhala kupole pojednaná blankytně modrou barvou, nebesa s žehnajícím Kristem. A z jednoho obrazu na nás zíral jednooký Šimon. Stáli jsme v moderním, tichém chrámu uprostřed Garbage City.

Můj muž vtiskl Aimanovi do ruky pár dolarů, jako poděkování za to, že nám kostel ukázal a taxikář udělal něco zvláštního. Peníze nepřijal. Egypťan, který odmítl bakšiš. Razantně a hrdě. Peníze skončily v kostelní kasičce. Ještě jednou jsem se podívala na jednookého světce. Něco mi začínalo docházet, ale skládačka ještě neměla střed.

Jeli jsme dál a Aiman povídal o tom, že za vykoupený odpad si mohou místní pořídit třeba prasátko. Taky nám prozradil, že má pejska. Zjevně jsme už nebyli zákazníci. Viděli jsme utajené místo, takže jsme se stali spiklenci, přáteli. A taxikář zabočil do velice úzké uličky, která mířila k jedněm z vrat.

„Asi nám chce ukázat prasátko,“ vysvětloval Petr.

Vydýchala jsem se. To zvládnu, teď už ano. Prostě se jen podívám na prase a pak pojedeme. Bude to dobré. Stejně už jsem těmi pachy tak načichlá, že mi nevadí. Znovu jsem vystoupila a snažila se marně vyhnout nejhorším nástrahám na cestě do dvora, kam nás Aiman vedl. Stáhlo se mi hrdlo. Dvůr byl plný pytlů, mezi kterými seděly ženy. Staré, mladé, většinou nesmírně krásné. Kolem pobíhaly děti, které nás zvědavě obklopily. Byly nadšené, když viděli strejdu Aimana. Ten už nás vedl k páchnoucí ohradě, kde se prohánělo ne jedno, ale slušná desítka prasátek. V druhé ohradě stádečko koz probíralo zbytky. A všechna zvířata vypadala spokojeně. Děti zdvíhaly do výšky své mazlíčky, ukazovaly nám selátka a zakláněly hlavy v jiskřivém smíchu. Zanedlouho nás jejich euforie nakazila. Krásná Mona na nás od jednoho z pytlů volala, jak se jmenujeme, popichovala Aimana a vtipkovala. Ani nevím, kdy jsem zapomněla na to, že sedím ve slumu, piju nabízený čaj ze vzorně umytých sklenic a směju se vtípkům rozdováděných dětí. Muži se šli podívat do domu, na holubník mladého Iusufa a já zůstala dole s děvčaty. Ne, nerozuměly jsme si, ale stejně tu probíhala konverzace, vtipy, smích, lidské příjemno a milo, jaké člověk zažívá na návštěvě přátel. Když se pánové vrátili, vyprávěli, jak pouštěli Iusufovy holuby k obloze, ano, nad námi kroužili různobarevní ptáci a mladý, hezký Iusuf na ně hrdě hvízdal.

Byl čas odejít. Ale ještě předtím Iusuf přinesl papírový pytel a vyňal z něj prvního, krotkého holoubka. Prý, když jsem si nemohla zkusit vypouštění holubů nahoře, zkusím si to teď. Vkládal mi do rukou ta drobná ptačí tělíčka a já holuby vypouštěla k modrému nebi nad Garbage City. Ptáci třepotali křídly a pod nimi se rozléhal dětský smích.

Teď stojím v mešitě a brečím. Ani nevím, proč. Není to lítost, spíš směsice úžasu, bolesti, radosti a pochopení. Tohle jsi mi ukázal jednooký starče? Skutečné křesťanství v jeho nejryzejší podobě? Skutečnou františkánskou chudobu? Odhalené lidství, které už v Evropě skoro neznáme? Ano, viděla jsem přesně to. Chudé křesťany, kteří tvrdí, že mají všechno, co potřebují i když žijí na smetišti. Krásné ženy, které přebírají holýma rukama tuny odpadků, lidi, kteří dělají neuvěřitelně děsivou práci a z jejích výsledků staví svůj ráj, zářivé kostely, naplněné radostí. Žijí v Očistci, ze kterého vyrůstá jejich představa Ráje. Garbage City není slum. Je to projekt, který má svou logiku a který neobývají lidé bez budoucnosti. Jsou to lidé, kteří řeknou: „Peníze dejte na chudé. My jsme spokojení.“ Tajemství Garbage City pochopí jen ten, kdo vystoupá na Mokattam.

Prošla jsem Božskou komedií ve zkráceném čase. Mešita zavírá a my vycházíme do temně zlatého podvečera Káhiry, která ožívá. Všichni si uvědomujeme, že jsme jiní, že jsme právě prošli nějakou zvláštní, nevyslovitelnou iniciací. Ne, zítra nepojedeme do Gízy, už nemusíme vidět pyramidy. Nic většího než to, co jsme viděli před pár hodinami nám Egypt nemůže nabídnout. Viděli jsme lidi, kteří vírou pohnuli horou Mokattam a v zádech navždycky ucítíme upřený pohled jednookého starce.