Zahrady záhadného dětství

 

Kdy to přišlo?

Dlouho jsem si myslela, že religiozita je něco, co má každý, co je lidem vlastní. Ale teprve dospělost mě naučila, že fráze „víra je dar“, není ve skutečnosti takovou frází, jakou by se zdála být. Kdy to ale přišlo ke mně?

Jako malé dítě jsem byla fascinovaná především tvary a vůněmi. Dodneška nevím proč, ale moji rodiče mě vodili pravidelně do kostelů. V komunistickém zřízení fungoval malý zázrak, kostely bývaly obvykle otevřené. Praha se tak zdála prostupná skrz své sakrální prostory. Když jsme chodili na pravidelnou rodinnou procházku, na tu nedělní, po obědě, prošli jsme celé centrum a zastavili se v každém kostele. Znala jsem tak Tadeáška, Haštala, Salvátora, Ducha, Týn, Jiljího, dalšího Salvátora, Františka, Tomáše, Mikuláše, Kajetána a pak Víta, jasně, toho jsme nemohli minout. Nebo třeba Sněžnou, Kříž, Tadeáška, pak na tramvaj a do Prokopa, Rocha a domů.

Ne, rodiče nebyli tradiční katolíci. Byli tím, čemu se říká agnostici nebo hezky po halíkovsku „něčisté“. Táta věřil, že odplivnutí před jeptiškou mu přinese štěstí. Plival proto před těmi nebohými ženami a zubil se na ně nadšeně. Máma věřila Erichovi von Dänikenovi, ale dokázala mi vysvětlit s očima, obrácenýma ke křížové cestě, že Ježíš existoval a štval Římany natolik že se ho zbavili jako Spartaka. Toho jsem znala, máma milovala Řím. A Ježíš do něj tak nějak okrajově patřil.

Nicméně tihle lidé mě pravidelně v neděli vzali na mši, kde jsme stáli za lavicemi a poslouchali kázání. Nedokázali říct, proč. Možná protože: „Podívej, jak si ti lidé podávají ruce. Tak by to mělo fungovat, kdyby nám nevládli zasraný komunisti.“ To mi říkala mamka.

Moje cesta k církvi je spíš divná mozaika. Vidím střípek. Jdeme do katedrály a zůstaneme stát v úžasu. Vpředu sedí pánové v divně barevných šatech, občas některý z nich povstane a něco zanotuje po latinsku. Byla jsem ohromená. A moji rodiče taky. Stáli jsme, dostatečně daleko, v úctě, užaslí a poslouchali tu hatmatilku, která nedávala smysl. Dojímala mě ta slova a jak se to říká v modlitebních knížkách minulosti, rozněcovala mě. Probouzela fantazii, nadchla. Taky jsem toužila stát se pánem s červenou čepičkou, který umí čarovné jazyky.

Vzpomínám, jak jsme s tátou procházeli okolo obrazů křížové cesty a mě děsilo to strašlivé násilí, ta křeč ve tvářích katanů, ten klid ve tváři Páně. „Proč mu to dělají?“ ptala jsem se zoufale a táta říkal: „Protože moc mluvil. Byli jako komouši, ti farizejové…“

Farizejů jsem se bála. Protože byli jako komouši. Takže jako Husák. A Husák, to byl nejhorší farizej.

Taky mám střípek ze Svaté hory. Procházíme kolem stánků s růženci, které cinkají a já tak moc, tak moc toužím po sošce Panenky Marie. Ale máme řekne: „Takové kraviny…“

Jenže tam, uvnitř těch sevřených ambitů je mi sladko. Jako bych se tam narodila, jako bych tam vyrostla. Omlácené fasády, zčernalé sochy, nenápadná milostná soška, jenže já to všechno viděla bílé a zlaté. Po letech mi Panenku kopil manžel. Abych nebyla smutná.

Rané vzpomínky. Jsou nezřetelné a neuchopitelné. Ale přesto silné, formovaly lidskou duši, která se ve svém utváření otevírala všemu. Třeba Katolickým novinám. Vzala jsem si je ze stojánku u Antoníčka a v tramvaji se do nich zahleděla. „Neboj se a věř,“ stálo v nich. Jako by mi někdo mozek probodl obrovským hákem. To „Neboj se,“ mě provází dodnes. Když jsem stála před tlustou spolužačkou Ivankou, na kterou děti řvaly: „tlustá kráva,“ tak jsem se nebála, protože to bylo v novinách, a to je přece závazný. Nebála jsem se zastat Jirky, kterého kluci zmlátili, dokonce jsem se uvolila, že budu jakože jeho holka. 

Neboj se. To mi bylo jasné. Nebát se a nekrást, říkal pan prezident osvoboditel, ale co to „věř“? V co věř? V Pánaboha, dědulu na nebíčku, na obláčku? Nejsem blbá.

Nebála jsem se ani, když jsme s Tomášem, Sylvou a Bárou šli zapálit svíčku na Palachův hrob a když nás honil ten dědek, kterému jsme se schovali v hrobce. Nebála jsem se říct říďovi, že bych si klidně vzala za muže černocha, ale ne Kubánce, ne komouše, Amíka. Klidně Amíka, jako je Carl Lewis. Nebála jsem se říct pionýrské vedoucí, že pionýři jsou kurvy, páč mi šlohli džísku.

Ale co to „věř“? Sakra, čemu mám věřit, v co? V chlapa, co prudil Římany?

Něco se zlomilo, když jsem kreslila ufony a létající talíře do zeleného sešitu. Dodnes cítím jeho strukturu pod prsty. Najednou, uprostřed tvorby skvělého létajícího talíře, mi sešit vypadl z ruky a sjel z kolen na žlutý jekor… Vstala jsem a došla k oknu, byl únor a za oknem šli havrani, s těžkými černými křídly.

Ve skutečnosti to byly mé tety a matka, všechny ženy do sebe zaklesnuté, plačící.

A když zazvonily a já otevřela, teta Ála rozechvělým, krákavým hlasem řekla: „Už máš jen maminku, dítě, táta umřel.“

„Neboj se a věř…“ Čemu věřit, když jste najednou tak sami?

Tak moc jsem se snažila věřit, že život má smysl, i když ho milujete a nechcete být mrtvola. Táta nechtěl umřít, miloval život, ale umřel a byla z něj mrtvola. A já se bála. Že budu sama, strašně sama.

Když jsem pak po letech zvedla hlavu po vigilii na Levém Hradci a ptáci začali zpívat jako zběsilí, zdálo se mi, že už tomu rozumím, že nemám strach. Svět se podobal zahradě. Unavení a ospalí jsme vyšli z kostela, zvedli hlavu k obloze, na které bledly hvězdy a všechno dávalo smysl.

Jsem křesťan ze své hluboké podstaty. Bojím se často. Většinou svých reakci a inklinací. Ale věřím. Protože mi byla religiozita dána do kolébky jako přirozená součást chápání reality. Pomohly mi ztráty. A tvrdost rodu, který mě naučil nikdy se neohlížet. Když se ohlédnu, vidím jen střípky.

Minulost, strukturu papíru novin, na kterých někdo vytiskl jedinou větu. A zahradu, naplněnou tichem.