Zahrada dětství

 Všechny krásné chvíle mám spojené se zahradou. S jejími barvami, vůněmi, tvary, náladami, přechody mihotavých světel, odrazy a stíny. Zahrada pro mě představuje bezpečí, kterým jsem byla obklopená jako malá holčička. Zahrada je počátek, ostatně, Bůh byl vlastně zahradník a lidé se mu urodili právě v zahradě. 

Zahrada byla to nejdůležitější místo mých pěti let, kdy jsem se s rodiči přestěhovala do velké školy, tehdy ještě porostlé břečťanem. Z nového bytu se dalo sejít postranním schodištěm do světa zázraků. Zahradu nikdo roky neudržoval, byla zarostlá, zpustlá, neproniknutelná, naplněná temně zeleným světlem. Prostě úžasná. Trávila jsem v ní celé dny, vůbec mě nezajímal nový pokoj nebo jiné části bytu, možná kuchyně, kde máma vytvářela zázraky. A balkón, ze kterého se dalo shlížet na propojené koruny stromů toho tajemného světa dole, pod námi. Obklopovala nás zahrada, iniciační svět mé fantazie, celoživotní inspirace. 

Jen tam jsem se mohla proměnit v Alexandra Makedonského a vést vyčerpané vojsko do hlubin tajuplné Indie, tam byl Hádés, střežený trojhlavým Kerberem, tam se válčilo s Aztéky, ale třeba i tygry a dinosaury. Zahrada se mohla stát ostrovem pokladů i Laputou, spícím zámkem i Muminím údolím. V zahradě jsem cvičila divoké vlky, představované naším ovčákem Aaronem, hledala zvířata pro Durrellovu výpravu a nacházela naše oddané, trpělivé slepice, tam jsem mohla chovat bazilišky, kteří měli v reálu podobu českých strakáčů. 

Když kolem školy postavili lešení, mohla jsem vstát, otevřít okno a vystoupit přímo na podlážku nebo sjet po rezavé trubce do zahrady, která tak získala další rozměr. Stala se pueblem, pyramidou, labyrintem, ve kterém čekal Asterion. Mohla jsem vylézt z okna s knihou v podpaží, spustit nohy z lešení, trhat hrušky ze stromu a číst si Ducha Llana Estacada. Nebo prostě jen zírat na to, jak se pohupují plody na pokroucených větvích blumy a jak se táta probíjí mačetou skrz tu zarostlou džungli. 

Můj otec naštěstí nebyl dobrý zahradník, měl příliš mnoho nápadů a příliš málo času k realizaci, takže se brzy okolo zahrady objevil plot, spletený z různých dalších plotů, nalezených na skládce, kousků prkýnek, pletiv a zábran. Stejně vypadala králíkárna a kurník i posady na kuřata. Táta sbíral věci a protože neměl trpělivost, svazoval je k sobě dráty, občas někde zatloukl nebo svařil, bez ohledu na estetiku a celkové vyznění. Pod jeho milujícíma rukama se džungle změnila v Robinsonův ostrov, tvořený objekty, které Robinson našel a splácal dohromady. Díky otcově neschopnosti dotáhnout věci do konce zůstala zahrada tajuplná, trochu surreálná a snová. 

Dodnes mám touhu utéct do zahrady a sednout si tiše v koutku na rozvrzanou židli, sedět a snít, vymýšlet příběhy, kochat se vůněmi, těžkými květy máminých irisů a rozčepýřenou bramborovou natí. Studovat sluneční skvrny na žloutnoucích listech stromů a vdechovat vůni zeminy, nasáklé deštěm. 

Dnes tvořím své malé zahrádky a s každou zasazenou květinou se vracím hlouběji do dětství. Přináší mi to uspokojení, mír, bezpečí. A snad i proto vám chci psát o zahradách.

Nebojte se otevřít branku, spletenou z několika jiných, dávno vyhozených a znovu použitých branek a vstoupit.