Zahrady duše
Při putování do Santiaga de Compostela jsme v Samosu nenašli místo na přespání. Unavení a zničení jsme seděli na zemi a vyčerpáním se nám chtělo brečet. Blížil se večer a my už se smiřovali s tím, že se vyspíme někde u cesty. Potřebovali jsme si odpočinout před další cestou a nemělo cenu se vyčerpávat hledáním ubytování. Kdosi zavelel abychom vstali a vydali se na další cestu, když na nás zavolal kněz, který putoval s námi. Tvářil se tajuplně a v jeho očích hořelo nadšení. Dlouho nás napínal a pak zašeptal: "Našel jsem nám spaní. V klášteře." "Tam je ale plno, už jsme se ptali," odbyl ho jeden z unavených přátel. "Ne v ubytovně. V klauzuře," zaševelil a uculil se. Podívala jsem se na přísnou, šedou architekturu nedostupného kláštera, který připomínal spíš nějakou z Tolkienových vizí neexistujících světů a zeptala se: "Není to náhodou mužský klášter?" "Jo, jasně," zněla nadšená odpověď a já si povzdechla: "Takže jsi našel ubytován...
