Zahrady záhadného dětství
Kdy to přišlo? Dlouho jsem si myslela, že religiozita je něco, co má každý, co je lidem vlastní. Ale teprve dospělost mě naučila, že fráze „víra je dar“, není ve skutečnosti takovou frází, jakou by se zdála být. Kdy to ale přišlo ke mně? Jako malé dítě jsem byla fascinovaná především tvary a vůněmi. Dodneška nevím proč, ale moji rodiče mě vodili pravidelně do kostelů. V komunistickém zřízení fungoval malý zázrak, kostely bývaly obvykle otevřené. Praha se tak zdála prostupná skrz své sakrální prostory. Když jsme chodili na pravidelnou rodinnou procházku, na tu nedělní, po obědě, prošli jsme celé centrum a zastavili se v každém kostele. Znala jsem tak Tadeáška, Haštala, Salvátora, Ducha, Týn, Jiljího, dalšího Salvátora, Františka, Tomáše, Mikuláše, Kajetána a pak Víta, jasně, toho jsme nemohli minout. Nebo třeba Sněžnou, Kříž, Tadeáška, pak na tramvaj a do Prokopa, Rocha a domů. Ne, rodiče nebyli tradiční katolíci. Byli tím, čemu se říká agnostici nebo hezky po halí...
